Syn mistra světa Ondřeje Němce a kapitán reprezentace do 17 let kombinuje vysoké herní vytížení s důrazem na regeneraci a stravu, na kterou klade v poslední době čím dál větší důraz. V rozjeté reprezentační sezoně je jeho dalším cílem zabojovat o nominaci na šampionát osmnáctek v Bratislavě a do budoucna sní také o NCAA.

Adame, jaká je pro vás letošní sezona?
 V předsezonním období jsme měli hodně reprezentačních srazů, které se mi povedly, a už to mě nakoplo směrem k dobrým výsledkům. Start jsme s dorostem sice neměli úplně nejlepší, ale potom se náš výkon zlepšil. Celkově jsme se zocelili, měli jsme pár dobrých výsledků a myslím si, že teď už to jede na správné vlně. A v juniorce si pak strašně vážím šance, kterou jsem dostal. Můžu tam hrát jako mladý hráč po boku těch starších a dodat tomu týmu zase něco jiného, než bych dodal v dorostu.

V juniorce dostáváte hodně prostoru. Sedí vám to? 
Jak jsem říkal, pro mě je obrovská pocta už to, že tam vůbec můžu v tomto věku hrát, ale ten prostor mi sedí. Jsem rád středem pozornosti, rád hraju, mám rád, když mám hodně minut. Rozhodně jsem pak v tom zápase i víc zabraný, než kdybych většinu proseděl na střídačce. A trenéři v juniorce mi tohle všechno dávají a jsem za to strašně rád. Jsem spíš ofenzivní hráč, který má rád tady momenty jako přesilovky nebo prodloužení, takže jsem rád, že prostor dostávám i tam. Hraju po boku zkušených borců, kteří mi to dělají ještě jednodušší. Takže ty góly a asistence, které mám, jsou jen třešnička. Je to práce celého týmu.

Minulý týden jste odehrál dva zápasy za juniorku, pak jste hned o den později hrál za dorost. Stává se vám často, že máte v týdnu více než dva zápasy? 
Občas se to stává, ale není to na týdenní bázi. Stane se to jednou dvakrát za měsíc, což je fakt málo, ale teď to zrovna vyšlo tak, že jsme hráli na Moravě, což mám blízko domova, tak mi nedělalo problém přijet a pomoci dorostu.

Jak to v takových situacích zvládáte? 
Je to samozřejmě těžké, ale jsme mladí a musíme to zvládat. Nemůžeme se vymlouvat, že hrajeme tři nebo čtyři dny v týdnu. Samozřejmě se ale snažím dobře regenerovat, mít dobrý spánek, dobré jídlo a trenéři nám v tomhle vycházejí vstříc. Dávají nám večerky, máme vždy objednané dobré jídlo, takže je to práce celého týmu.

Co vám osobně nejvíc pomáhá v regeneraci?  
Já nedokážu hrát dobře, když se moc nevyspím. Nebo stává se to jenom zřídka, že hraju dobře, když jsem se předtím nevyspal. Takže spánek je pro mě číslo jedna. Potom mám svoje regenerační lymfatické kalhoty, které jsem dostal před pár lety jako vánoční dárek, a asi i to dobré jídlo. To je palivo a měl by ho mít každý sportovec dobře rozebrané. Není to tak, že bych to nějak hrotil a měl nějakou dietu, ale čím jsem starší, tím na to koukám víc. Snažím se držet makroživiny, které bych měl mít, a hodně se o tom bavíme i s kondičním trenérem v Liberci. 

Vnímáte, že jste se v poslední době v některých věcech zlepšil? 
Juniorský hokej je těžší do defenzivy, takže v tomhle mi tato sezona dala hodně. Taky hraju proti starším klukům, takže jsem musel zlepšit i fyzickou hru. Po té ofenzivní stránce je to pak scoring. Myslím si, že mám v juniorce dost gólů na to, že jsem underage, takže bych řekl, že se mi tréninky a příprava vyplatily. Mimo hokej jsem pak určitě zapracoval na té stravě.

Teď je to pro vás druhá sezona mimo domov, byla to pro vás velká změna? 
V mém životě to byla určitě rapidní změna. Nikdy jsem takhle daleko od rodiny nebyl a tím, že jsem přestoupil skoro přes celou republiku, tak to bylo těžké. Ale teď ve druhé sezoně už jsem na všechno zvyklý. Jsem ve druháku na střední, znám všechny spoluhráče, trenéry, zázemí, takže už ani nevnímám, že žiju daleko.

Na druhou stranu máte určitě nějaké cíle, které obsahují možná ještě vzdálenější stěhování... Je tomu tak? 
Asi bych to rozdělil na bližší a vzdálenější cíle. Tím bližším je teď samozřejmě zabojovat o titul v Liberci, a to jak v juniorce, tak v dorostu, a být stálice v reprezentaci, ať už v sedmnáctce, nebo klidně, když výkonnost půjde nahoru, tak bych rád zabojoval i o nominaci na mistrovství osmnáctek v Bratislavě. To jsou takové ty bližší cíle a ty další teď podle mě moc neřeším. Nicméně mým snem je NCAA. To je věc, o které sním už odmala. Jednou bych si tam chtěl zahrát. A samozřejmě jako každý kluk bych si chtěl jednou zahrát profesionální hokej, ať už to bude extraliga nebo NHL, to je jedno, ale každý hokejista by měl snít o tom, že si jednou profesionální hokej zahraje.

Obecně se o vás zatím mluví v superlativech, což potvrzujete dobrými výsledky. Necítíte tlak na svou osobu? 
Je to tlak samozřejmě i na jméno, když mám takhle úspěšného taťku. Hodně lidí ode mě očekává hodně věcí, ale snažím se si s tím nelámat hlavu. Prostě jdu den ode dne, týden od týdne a snažím se podávat co nejlepší výkony a splácet trenérům důvěru, kterou dostávám.

Když se zaměříme na reprezentaci, tak v sedmnáctce jste měl roli kapitána. Je to něco, co vám sedí? 
Ano, myslím si, že tohle je něco, co jsem zdědil po tátovi. On byl vždycky ten, co se uměl postavit v kabině a něco říct. Já jsem taky takový. Myslím si, že umím tým dobře vést a taky něco říct, když je potřeba. Nedělá mi to problém a jsem vždycky rád, když dostanu kapitánské céčko a můžu být tím lídrem. Je to pocta a jsem rád, že mi realizační tým i na reprezentaci takhle věří.

Zmínil jste tátu Ondřeje Němce, jakou má on roli ve vaší kariéře? 
Taťka mi samozřejmě už odmala radil. Na začátku mé hokejové kariéry má ale hodně velký podíl i mamka, která se mnou chodila odmala bruslit, když na to táta neměl čas, protože měl ještě svoji profesionální kariéru. Od táty si ale můžu hodně brát, jako obránce mi víc mluví do defenzivní hry, kterou samozřejmě musím ještě každý den pilovat. V ofenzivě to nechává spíš na trenérech, ale pořád mi radí, dívá se na všechny zápasy. Já mu taky strašně fandím i v tom angažmá na Vsetíně a jsem rád, že mám takhle blízkou rodinu, která mi pomáhá.

Jak to u vás vypadalo, když jste byl malý a táta hrál různě po světě? 
Když jsem byl hodně malý a taťka hrál třeba v Rusku, tak jsme byli většinou dva měsíce tam a dva měsíce doma. Takhle se to střídalo. Bylo to ale opravdu hodně dávno a moji kariéru to ještě nijak neovlivnilo. Pak už taťka nechtěl, abych ze Vsetína odcházel a měnil kluby třeba zrovna tak, jak je v danou chvíli měnil on. Na Vsetíně je navíc strašně dobrá parta trenérů a lidí, kteří to tam vedou, takže jsem strašně rád, že jsem tam vyrostl. Hodně jsem se tam toho naučil, Vsetín je menší město, každý se zná s každým, je to rodinné prostředí, což je rozdíl například od Liberce. Tam už je to víc profesionální. Je to ale dáno tím, že je to větší město, logicky je tu i více lidí. Na Vsetíně jsem znal každého a jsem strašně rád, že jsem tam mohl hokejově vyrůst jak životně, tak sportovně.

Bylo pak něco, na co jste si musel v Liberci oproti Vsetínu zvykat? 
Je tady větší počet tréninků, to bylo asi jediné, s čím jsem se musel potýkat hned první týden v Liberci. Měli jsme třífázový tréninky, a na to jsem na Vsetíně moc zvyklý nebyl. Je to samozřejmě tím, že v Liberci jsou k dispozici tři ledové plochy, což nám dává více možností. Na Vsetíně je jen Lapač a nejsou tam obecně asi až takové podmínky pro zlepšení jako v Liberci. Samozřejmě pořád mluvíme o tom, že Liberec je extraligový klub, jeden z nejlepších, a tomu odpovídají i podmínky developmentu. I proto jsem sem odešel.

Ještě předtím, než jste odešel ze Vsetína, tak vás táta i trénoval. Jaké to bylo? 
Ze začátku jsem se s tím nesžíval moc dobře, asi jako každý, kdo měl za trenéra svého tátu, ale potom jsme si na sebe v této roli oba zvykli. On vedl beky, mě vedl pan Barus, ale doma jsme pár konverzací mívali. Nicméně teď na to rád vzpomínám. Jsem rád, že jsem to zažil, a myslím si, že táta je dobrý trenér. Je klidný, moc neřve, rozumí tomu, má k tomu co říct, umí si vzít slovo a jsem rád, že jsem to s ním takhle mohl zažít.

A co říkáte na to, že šel trénovat k A-týmu?
Není to tak, že bychom si úplně každý den volali, ale když jsem to viděl na internetu, takže jsem mu popřál a pogratuloval. Je to velký posun v jeho trenérské kariéře. Dosud byl v mládežnických kategoriích a popravdě musím říct, že jsem byl trošku zaskočený, že jde trénovat k áčku, protože si myslím, že práce s těmi mu šla neskutečně dobře. Teď ho čeká zase něco jiného a uvidíme, jak mu to půjde. Jsem rád, že to vzal, a fandím mu.

Jak často jste v kontaktu s rodinou? 
S mamkou si každý den voláme. Ta potřebuje vědět veškeré info o škole (směje se).  Máme ale i známé v Praze, takže mamka se jezdí dejme tomu jednou za měsíc podívat na zápasy a strávíme spolu víkend v Praze nebo v Liberci. Na Vsetín jezdím zhruba jednou za dva měsíce podle toho, jak to zrovna vyjde, protože program se mění a záleží na zápasech. Teď se mi to povedlo tak, že jsem tam byl celé Vánoce a za dva týdny jsem tam byl znovu, kvůli těm zápasům v Brně a Třinci. Jsem rád, když můžu být doma, je to místo, kam se rád vracím.

Vás bratr je ročník narození 2014 a hraje v 7. třídě s o rok staršími hráči. Sledujete, jak se mu daří? 
Má podle vás také předpoklady dostat se někam dál? Bráchu sleduju pořád, když to vychází, tak se snažím sledovat každý jeho zápas, mám ho pod drobnohledem, ale zase mu do toho nekecám. Snažím se ho spíš podporovat a ať mu rady dává taťka nebo trenéři. Má ale dobré předpoklady k tomu být jednou profesionální hráč.

Chcete mu být příkladem? 
Mamka si ze mě teď dělala nedávno srandu, že dělá všechny věci po mně, takže si myslím, že jsem takový jeho malý vzor a snažím se mu jít příkladem. Třeba ho nutit do věcí, do kterých se mu moc nechce, ale jsou potřeba. Já bych si ale nemohl přát lepšího bráchu. Teď už spolu netrávíme tolik času, ale v dětství jsme spolu pořád chodili na hřiště nebo jsme hráli spolu doma na PlayStationu, takže jsme měli hodně úzké pouto a neopouštělo se mi ho vůbec lehce. Snažím se s ním být v kontaktu a podporovat ho.

Když se ještě vrátíme k vaší kariéře, co byste si pro sebe přál do dalších sezon? 
Číslo jedna je určitě zdraví, to musí vydržet. Druhá věc je, jak jsem říkal už na začátku, vybojovat v juniorce a dorostu nějaký cenný kov a být stálice reprezentace.

Máte v juniorce i dorostu nejvyšší ambice? 
Určitě ano. Myslím si, že mentalita tady v Liberci je taková, že se prostě jde vyhrát, a ne, že bychom si šli nějak jenom pro postup do play-off. V liberecké akademii se prostě hraje o medaile a doufám, že se nám povede ty cenné kovy urvat. V juniorce je to ale těžší, protože nám odešly největší opory. Hodně se tam teď točí lajny, hrají mladí kluci jako já, ale myslím si, že k tomu máme nakročeno dobře. Náš herní projev se zlepšuje, a to jak v juniorce, tak v dorostu. Začínáme být konzistentnější, což je směrem k play-off jenom dobře. Jelikož se hraje back to back, tak je důležité, abychom měli co nejméně výpadků. 

A jaký máte pocit ze svých výkonů v reprezentaci? 
Myslím si, že všechny turnaje se mi hodně povedly. Na začátku, třeba Americe, se mi povedlo všechno, na co jsem sáhl, ze všeho byl gól. Bylo to hezké, na ten turnaj rád vzpomínám. World Hockey Challenge byla potom trošku neúspěch. Sahali jsme po medaili, ale bohužel to nevyšlo. Myslím si ale, že jsme předvedli dobrý týmový výkon, všichni jsme hráli dobře. No a teď jsme naposledy ve Finsku turnaj vyhráli, což je vždy výborný pocit. Myslím si, že jak týmově, tak individuálně je tato reprezentační sezona zatím povedená. Taky jsem rád, že dostávám tolik prostoru, jsem vděčný za kapitánské céčko i minuty. Cením si, že mám takovou důvěru.

Na začátku jste zmiňoval i mistrovství světa do osmnácti let. Je to pro vás cíl? 
Určitě ano. Hodně týmů tam má ty svoje underage hráče, takže vím, že je to možné, ale samozřejmě si ani trochu nemyslím, že bych nyní byl díky svým výkonům v takové pozici, abych měl nominaci jistou. Nicméně se o ni chci porvat. Chci každý den ukazovat, že na to mám. Doufám, že budu zdravý a budu se o tom moct porvat. Je to takový můj cíl pro tuto reprezentační sezonu. Navíc se hraje v Bratislavě, mám rodinu i v Hustopečích u Brna, takže je to pro všechny celkem blízko. Všichni to mají tak dvě tři hodiny cesty, takže to není úplná dálka. Samozřejmě by to byl neskutečný zážitek, kdyby tam mohli přijet všichni. Jak říkám, budu o to bojovat.

Je vaším cílem v reprezentaci i to ukázat se na mezinárodní scéně, například pro případné působení v zámoří? 
Samozřejmě, každý se chce vždy ukázat. A to už na reprezentačních srazech. Nicméně třeba na té World Hockey Challenge bylo strašně moc lidí, kteří se dívali. Takže se ukázat chcete a já to mám stejně. Je tu spousta očí, takže doufám, že se mi ještě nějaký turnaj do konce sezony povede. Uvidíme, co bude další sezonu, ale popravdě teď nad tím vůbec nepřemýšlím a ještě jsme se o tom ani s tátou nebo agentem nebavili. Teď se soustředím na to, abychom předvedli co nejlepší výkony a výsledky jak v Liberci, tak v reprezentaci.